Finley
Finley už dnes působí, jako by v domácnosti bydlel odjakživa. Velký, klidný a sebevědomý kocourek, který přesně ví, že člověk může být vskutku příjemná součást života.
Když Finleyho a jeho sourozence našli, člověk pro ně nebyl zrovna vítanou součástí světa. Neměli s ním prakticky žádnou zkušenost a stačilo, aby kolem nich jen prošel, aby propadli panice a zmizeli, kam jen to šlo.
Dnes už byste v tomhle kocourkovi vystrašené kotě hledali jen těžko. Klid, trpělivost a bezpečné prostředí udělaly svoje a Finley zjistil, že člověk není důvod k útěku, ale docela příjemná součást života.
Finley už se nechá hladit, přijde za člověkem do postele a od syna se nechá úplně v klidu nosit v náručí. Není to zatím prvoplánový mazlík, který by se na člověka vrhal ze všech stran. Je to spíš vyrovnaný dospívající kocourek, který si našel vlastní cestu k lidem a postupně zjišťuje, že jejich blízkost může být vlastně moc fajn.
V domácnosti funguje naprosto přirozeně. Běžný ruch ho nerozhodí, zajímá ho, co se kolem něj děje, a člověk už dávno není někdo, před kým je potřeba utíkat. Když chce kontakt, přijde si pro něj sám.
A pak jsou tu samozřejmě ty tlapy...
Finley je už teď na svůj věk opravdu velký kocourek a jeho pořádné tlapy napovídají, že tím to zdaleka nekončí. Vypadá to, že z něj jednou bude opravdu pořádný kus kocoura.
Hledá svůj vlastní domov, kde dostane bezpečí, klid a prostor dál dospívat svým tempem. Nemusí z něj být okamžitě gaučový mazlík. Stačí člověk, který pochopí, že důvěra se buduje postupně.