Nejsme tu proto, abychom byli dokonalí

Některé kočky nemají ocásek.
Některým chybí půlka ucha.
Některé přišly o pár zubů.
Některé funí, šilhají
nebo vypadají, jako by právě vstaly po bouřlivém mejdanu. 

No a?

Nepotřebují být symetrické.
Nepotřebují být fotogenické.
Nepotřebují splňovat představu o "ideální kočce". 

Ale víte co?

Jsou samy sebou.

A připadají si naprosto v pořádku.

Možná bychom si z toho mohli něco vzít:

Nemusíme být vždy dokonalí.
Nemusíme být vždy v pohodě.
Nemusíme působit, že máme život pod kontrolou. 

Někdy nám něco chybí.
Někdy nám něco přebývá.
Někdy jsme trochu rozcuchaní.
A někdy prostě vrčíme na ostatní a jen si potřebujeme zalézt do pelechu.

A mezi námi — to je také v pořádku.

Život je lehčí, když přestaneme leštit nedokonalosti,
a začneme je brát jako součást příběhu.

Kočky se nesnaží být lepší verzí sebe sama.
Prostě jsou.

A překvapivě jim to stačí.

Možná by to někdy mohlo stačit i nám.