Než se narodí další

Každé kotě si zaslouží domov.

To se většinou shodneme.

Teplé místo.
Plnou misku.
Člověka, který ho bude mít rád.

Jenže domovy nejsou samozřejmost.

Nerostou na stromech.
Neobjevují se automaticky s každým novým vrhem.

A bývá jich méně než koťat.

Kočky se množí snadno.

Mnohem snadněji, než se hledají lidé,
kteří budou ochotni sdílet s nimi dalších patnáct nebo dvacet let života.

Každý rok se narodí další koťata.

Některá v bezpečí domova.

Některá na místech,

kde je nikdo nečekal.

A všechna potřebují totéž.

Místo, kde budou moci zůstat.

Někdy slýchám:

"Aspoň jednou by kočka měla mít koťata."

Nebo:

"Je nám líto ji o to připravit."

Ale kočky nemají sny o mateřství.

Nemají seznam životních cílů.

Nemají potřebu předat rodovou linii.

Zato mají potřebu bezpečí.

Klidu.

Jídla.

Slunce na parapetu.

A světa,
ve kterém nemusí řešit víc, než je nutné.

Proto dnes považuji kastraci za jednu z nejlaskavějších věcí,
které můžeme pro kočky udělat.

Ne proto, že bych neměla ráda koťata.

Právě naopak.

Koťata jsou nádherná.

Jen si myslím,
že každé z nich by mělo přijít na svět teprve tehdy,
když pro něj existuje místo.

Protože každé kotě vyroste.

Stane se z něj dospělá kočka.

Se svojí povahou.

Se svými potřebami.

Se svým vlastním příběhem.

A i ona bude jednou hledat to samé.

Domov.

A mezi námi —

koček, které na něj stále čekají,

už je dost.